LITHA

Je období lithy, keltských oslav letního slunovratu. I tento svátek slaví keltové u mohutných ohňů. Stejně jako v zimě keltové slaví 12 nocí a dní. Tentokrát ale ne v domech, ale hodují i spí pod širým nebem, popíjí své kouzelné pivo s blínem. Dvanáct dnů plných hudby, tance, vyprávění a smíchu. Jejich bylinné lože obohatí pelyněk. Pelyněk černobýl má velkou ochrannou sílu a z toho důvodu ho používají šamani v různých koutech světa. Pelyňkový opasek nechyběl ani kolem pasu keltů skákajících přes slunovratový oheň. Stejně jako u slunovratu zimního jsou nejsilnější energie třetí a čtvrtý den po slunovratu.

Toto období je velmi důležité pro bylinkáře. Řada druhů léčivých bylin má největší sílu. Sice je dnes už mizivá pravděpodobnost, že narazíme mezi půlnocí a svítáním na louce či palouku na nahé dívky sbírající svatojánské kvítí, ale je pravda, že některé bylinky je optimální sklízet kolem poledne, jiné v noci. Je v tom také trocha magie. Každý rok touto dobou můžeme natrhat trochu jiné druhy do devatera svatojánského kvítí. Jistotou je třezalka a řebříček.

A na zahradách probíhá letní slunovrat ve znamení úrody drobného ovoce. Zimolezy kamčatské už nenalezneme, ale sběr jahod je v plném proudu, stejně jako rybízu. Zralé jsou také višně a ještě některé druhy třešní. Začínají zrát některé odrůdy angreštů a maliny. Na ostružiny si budeme muset ještě počkat.

Občas si zajdu do lesíka na konci zahrady nasbírat lesní jahůdky s jejich neodolatelnou vůní i chutí.

Letos poprvé jsem také mohla ochutnat vlastní minisklizeň muchovníku. Měla jsem trochu obavy, že to nebude nic moc, ale byla jsem mile překvapená. Možná je to tím, že jsem si na něj vzpomněla až dnes a proto jsem ho nechala dobře dozrát.

Co bychom měli stihnout do svátku Lughnasadh?

Sbírat a sušit bylinky

Ochutnat své první meruňky - už se nemohu dočkat

Zalévat, zalévat, pokud se vyplní předpověď počasí

Dokoupit nářadí do dílny

Vymyslet konečně plánek na stavbu kurníku

Otakárek

Otakárka fenyklového vídám a každoročně se kochám jeho krásou. Včera jsem snad poprvé v životě viděla otakárka ovocného – na našem dvorku. 

Krásný velký motýl s takovým třepotavým nepravidelným letem, byl dost neposedný, prostě se nechtěl fotit. (Proto si půjčuji fotku z netu) Tak jsem se šla podívat, jakže vypadá jeho housenka a co vše baští…. No, byla to asi ta, kterou jsem před dvěma dny zabila na jablůňce, netušila jsem, k jakému motýlu patří. Zabila, protože stromek tu je druhým rokem a má jen kraťoučké větvičky a ráda bych, aby přežil ve zdraví a zesílil. No příště až tuto mršku uvidím, budu ráda a případně ji jen přestěhuji na velkou jabloň.

A myslím, že bych se měla víc zorientovat v tom, ke komu která housenka patří.

Největší návštěvníci naší zahrady

Když jsme stavěli svůj dům, tak jsme vlastně my byli návštěvníci a srnčí zvěř tu byla domácí. 

Pár tisíc metrů divočiny uprostřed obydlených zahrad bylo pro ně rájem. Neodradil je ani ruch stavby a řemeslníci se divili, že se na ně chodí dívat malá srnčata. Zpočátku jsme neměli plot a bylo milé nad ránem slyšet klapot jejich kroků po chodníčku pod oknem ložnice. Srnčata i dospělí přicházeli v kteroukoli hodinu ukousnout si nějakou tu divokou dobrůtku a nás za okny neviděli. Občas přicházeli i zajíci a bažanti. Později jsme vše oplotili a se srnami se rozloučili. Ne nadlouho. Srny rychle pochopily, že teď je u nás teprve to správné bezpečné místo pro kladení potomků. Je zde lesík, vysoká tráva i volný prostor pro běhání, psi za plot nemohou, malá srnčata nemohou na ulici a já začínám pěstovat mňamky – pochopitelně, že pro ně. A jak se k nám dostávaly? No takto:

Sousedka nemá oplocenou zahradu, jen k nám udělala nízký pevný plůtek, prý proti divočákům.

A tak nám ten rok po dvorku pobíhala srnčí dvojčata, já pěstovala v truhlících salát dubáček (ten opakovaně obrůstá) a nabízela ho u cestičky z lesíka jako úplatek, aby něco zůstalo na mých záhonech. Srny i srnčata si zvykly, že na ně mluvíme klidný hlasem, když jsem třeba šla ráno do práce, srna mě nechala projít pár metrů od ní, jen mne pozorovala svýma krásnýma očima.

Nakonec jedno ze srnčat onemocnělo a uhynulo, i to se stává. Na podzim jsme plot k sousedce zabezpečili lesním pletivem. Srnčí se v okolí drží pořád, ráno i večer je vídáme za plotem. Když byly na konci zimy mrazy, chodili každou noc na jablka, která jsme jim za plotem nechávali.  Na konci března se mi dvakrát poštěstilo, že jsem zrána za šera otevřela okno a uprostřed sousedčiny zahrady leží dva kusy a spokojeně přežvykují a nenechají se ničím rušit. Prostě jsou tu doma.