Černí rytíři

Když jsem před časem psala, že chci na své zahradě pěstovat vše možné pro radost a užitek nás lidí i ostatních živých obyvatel a návštěvníků mého kousku země, pomyslela jsem na řadu různých živočichů, ale rozhodně jsem k nám tímto nezvala divoká prasata. 

Se začátkem srpna se černá zvěř každoročně vydává do našeho města a slídí po zahradách, asi jsou hlavním impulzem letní jablka a mirabelky. Loni jsme si s nimi užili své. I té srně jsem dobrovolně nabídla část své úrody, ale divočáky tu fakt nechci. Ale oni se neptají, jestli chci nebo ne. Snad ani nevědí, že svařované pletivo divočák neumí roztrhnout a podhrabová deska zaručeně zabrání jejich vstupu na pozemek, protože jejich pozornost je soustředěna těsně u země. Místní prasata tak dlouho strkají do pletiva, až ho vytahají, zvlní a pak se pod ním protáhnou (i nad podhrabovou deskou). Sice jim to trvá, ale trpělivost růže přináší, ale hlavně moji kukuřici (která jim asi voní na dálku) a různou drobnou havěť v divoké části naší zahrady. Přicházeli vždy ve stejnou hodinu, někdy i osm kusů, na zatleskání utíkali.

Trvalo několik dní, než jsme zajistili 100 m plotu v zadní části zahrady kari-sítěmi (doufáme, že je nenapadne zjišťovat, že u domu máme nad bytelnou podezdívkou jen pletivo). A tak jsem pravidelně vstávala ve tři ráno, sledovala, jak obchází po okolí a vyháněla je z naší zahrady. Okno bylo rozhodně pohodlnější pozorovatelna než posed či kazatelna. Děkuji, že jsem měla možnost ve svitu měsíce a pouličních lamp si velmi zblízka (bezpečně rozložena v otevřeném okně) prohlédnout statné černé rytíře a také „ty zuby nahoru“, děkuji, že mi zničili jen všechnu kukuřici a velmi málo brambor a zlomili jen kůly u stromků, vydatně nám pohnojili zahradu a snad nám pomohli od velké část plzáků. Dokud si pomlaskávali v travnaté části zahrady, nechávala jsem se být. A hlavně děkuji za to, že už do naší zahrady nemohou, doufám, že navždy. A doufám, že se neuvidíme takto zblízka někde na ulici, nebyla bych zdaleka první. 

Černá zvěř si rychle zvyká na člověka, už vědí, že jsou mezi domy v bezpečí, a tak občas přichází i ve dne. 

Děda mne od mala učil, že v lese se chodí neslyšně, abychom toho víc viděli. Ráda jsem jako dítě i dnes jako dospělá sama zašla do lesa a pozorovala, jak to tam žije, a vadí mi, když lidé pokřikují po lese. Ale dnes už je bezpečnější chodit hlučně, abychom spícího divočáka nepřekvapili moc zblízka. Je to škoda.

LUGHNASADH

Svátek Lughnasadh slaví Keltové v nejteplejším období roku. Hlavním tématem je obilí, žně, úroda.

Jsme zhruba uprostřed období mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností, je horké léto. Mně osobně už od dětství horké léto nesedělo, vadily mi ostré paprsky slunce a nemám ráda velké horko. Ale podvečerní procházka kolem pole, kde voní zralé obilí rozpálené sluncem… to je opravdu moc příjemné. Je to jedna z chvil, kde si více uvědomuji naše spojení s přírodou, která jediná nás živí a umí být velice štědrá. Bohyně Matka poskytuje bohatou úrodu ze svého rohu hojnosti. Právě teď je období sklízení a zpracovávání letní úrody. Časově náročné období, zahrada nám dává víc, než jsme schopni sníst, a tak rozdáváme, mrazíme, sušíme, zavařujeme a jinak zpracováváme tyto dary, abychom je mohli využít i v jiných obdobích roku.

Je přirozené za tyto dary poděkovat a to Keltové dělali prostřednictvím slavností na počest boha Lugha. Ohnivý bůh Lugh nyní nastupuje na trůn a během své vlády ukončí růst a dovede vše do zralosti, svou sílu vloží do zrajících zrn.  Nejdůležitější bylo vždy v našich krajích obilí a ovoce z ovocných stromů. Při těchto slavnostech se ještě před hodováním obětují zrna z klasů i chléb upečený z prvního, ručně sklizeného obilí.

Žně byly vždy náročné a ruku k dílu musel přiložit každý, kdo mohl. Když se podíváme jen o pár generací zpět, sedláci, ale i malí rolníci v tuto dobu najímali nejvíce pomocníků, aby dostali úrodu včas pod střechu, spěchalo se. Bedlivě se sledovalo počasí, to má často velký podíl na úspěchu či neúspěchu sklizně. Ruční sekání obilí, vázání snopů, svoz i mlácení cepy bylo velice náročné, ale ani dnes není vůbec snadné být denně na kombajnu, často do nočních hodin. Je třeba obětovat svoji práci, sílu, námahu k tomu, aby lidé sklidili to, co se urodilo.

Děkujeme za letošní úrodu, ale také se zamýšlíme nad svou obětí, kterou jsme ochotni poskytnout pro lepší život náš, našich blízkých i celé Země.