Když jsme stavěli svůj dům, tak jsme vlastně my byli
návštěvníci a srnčí zvěř tu byla domácí.
Pár tisíc metrů divočiny uprostřed obydlených zahrad bylo pro
ně rájem. Neodradil je ani ruch stavby a řemeslníci se divili, že se na ně
chodí dívat malá srnčata. Zpočátku jsme neměli plot a bylo milé nad ránem
slyšet klapot jejich kroků po chodníčku pod oknem ložnice. Srnčata i dospělí přicházeli
v kteroukoli hodinu ukousnout si nějakou tu divokou dobrůtku a nás za okny
neviděli. Občas přicházeli i zajíci a bažanti. Později jsme vše oplotili a se
srnami se rozloučili. Ne nadlouho. Srny rychle pochopily, že teď je u nás
teprve to správné bezpečné místo pro kladení potomků. Je zde lesík, vysoká
tráva i volný prostor pro běhání, psi za plot nemohou, malá srnčata nemohou na
ulici a já začínám pěstovat mňamky – pochopitelně, že pro ně. A jak se
k nám dostávaly? No takto:
Sousedka nemá oplocenou zahradu, jen k nám udělala nízký
pevný plůtek, prý proti divočákům.
A tak nám ten rok po dvorku pobíhala srnčí dvojčata, já
pěstovala v truhlících salát dubáček (ten opakovaně obrůstá) a nabízela ho
u cestičky z lesíka jako úplatek, aby něco zůstalo na mých záhonech. Srny
i srnčata si zvykly, že na ně mluvíme klidný hlasem, když jsem třeba šla ráno
do práce, srna mě nechala projít pár metrů od ní, jen mne pozorovala svýma
krásnýma očima.
Nakonec jedno ze srnčat onemocnělo a uhynulo, i to se stává.
Na podzim jsme plot k sousedce zabezpečili lesním pletivem. Srnčí se
v okolí drží pořád, ráno i večer je vídáme za plotem. Když byly na konci
zimy mrazy, chodili každou noc na jablka, která jsme jim za plotem
nechávali. Na konci března se mi dvakrát
poštěstilo, že jsem zrána za šera otevřela okno a uprostřed sousedčiny zahrady
leží dva kusy a spokojeně přežvykují a nenechají se ničím rušit. Prostě jsou tu
doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat