čtvrtek 8. listopadu 2018

SAMHAIN po roce


Kolo času se otočilo o celý rok a minulý týden byl keltský svátek Samhain, doba, kdy jsem tady začala psát. Vlastně jsem ani nevěděla, co od toho očekávat, jestli u psaní vydržím a zda mne to bude těšit. Prostě mě to lákalo a věděla jsem, že se v budoucnu ráda začtu do blogu a ráda se tak v duchu vrátím do minulosti. Dnes už vím, že budu pokračovat a že mě to baví. I když jsem v posledních měsících nepsala tak často, jak jsem původně myslela, nějak se tím netrápím. Když se v rodině nebo v práci objeví něco navíc, tak musí jít psaní trochu stranou, nedá se nic dělat.



Po roce se mohu také podívat na svou zahrádku – plány byly košaté, ale s horkým létem a celoročním suchem jsem je musela přehodnotit. Některé práce se přesunuly z léta do podzimu a na podzim se pak nestihlo třeba sázení některých keřů a stromků. To mne docela mrzí a nevím, jestli budu mít odvahu je sázet zjara, hlavně jestli bude trvat dál nedostatek vláhy. Celkově jsem s rokem spokojená, jsme zase o kousek dál, zahrádka zase vypadá o kousek víc jak zahrádka. Těším se na pokračování – na zahrádce i na blogu.


Co plánuji do YULE:
zasadit česnek – tentokrát nebudu mořit
obrat klíčky z brambor – s teplým podzimem začaly brambory klíčit koncem října
zasadit černý jeřáb
vyčistit záhony, sklidit poslední úrodu
přivézt hnůj a část ho našlapat do nových pařenišť
vyrobit další krmítko pro ptáky
konečně sehnat materiál na kurník
založit suchou zídku








středa 31. října 2018

Poprvé v naší zahradě


Naše nová zahrádka nám letos přichystala těch „poprvé“ docela dost. 



Mladé stromky nám daly ochutnat šest jablek, jednu hrušku (víc jsem jich nenechala), jedenáct vynikajících meruněk, čtyři červené vlašské ořechy Manitou, košíček ostatních ořechů, které zasadila veverka. Poprvé jsme jedli naše višně, angrešty i rybízy. Zjistili jsme, jak chutná zimolez kamčatský a jak muchovník. Poprvé jsem vypěstovala gigantickou ačokču, poprvé jsem vypěstovala sladké vodní melouny, i přesto, že jsem je zasela o měsíc později, poprvé jsem sklízela svou voňavou levanduli.  Letos také poprvé zaplodily naše rakytníky a díky Marušce jsem z nich ochutnala marmeládu a rakytníkový med.
Letos jsem už konečně začala pěstovat i nějaké ty květiny jen tak pro radost.









neděle 30. září 2018

MABON

Keltský svátek Mabon se slaví ve dnech podzimní rovnodennosti a také podzimní sklizně.  Je to období plného rohu hojnosti a poděkování za štědrost přírody. 


V tomto období ale také dochází k jakémusi zklidnění, k rovnováze.  S mabonem si uvědomujeme, že i odpočinek a relaxace má v našem životě své místo. Jakési zpomalení nám umožní nechat si projít hlavou úspěchy a neúspěchy odcházející sezóny, pomalu spřádat své další plány, potěšit se s ostatními lidmi při setkáních a hostinách.
Na zahrádce zase nevíme, kam dřív skočit. Máme hojnost ovoce ze stromů, brambor i kořenové zeleniny. To vše ukládáme do sklepů na zimu, vaříme povidla, sušíme křížaly. Ořešáky i lísky nás nyní podarují svými ořechy. K tomuto období také už patří hojnost zvěřiny. V přírodě sbíráme šípky, které sušíme na zimní čaje. Má babička dělala každoročně (krom jiných ovocných druhů) šípkové víno.  Dopřejme si teď i hroznové víno i víno z hroznů, které k tomuto svátku rozhodně patří.
Po letošním suchém létě jsme u hájovny očesali na počet dost, ale na velikost dost malých jablek, která nejsou až tak kvalitní.  Takže to asi směřuje hlavně ke křížalám, štrůdlům a povidlům.

Letošní Mabon jsem netrávila na své zahrádce, ale byla jsem týden na Šumavě. Tam se plně projevila štědrost Mabonu. Jezdíme tam každoročně, ale tolik hřibů jsme ještě nikdy nenasbírali.  

...ani se mi nevešly do sušičky...



Byly to krásné zážitky. Mám ráda tmavé, tiché, až magické šumavské lesy.  I letos jsem chodila v hlubokém vlhkém mechu… je úžasné, kolik druhů mechu zde roste… Chodila jsem tiše pod vysokými stromy, rozmlouvala s nimi, sbírala krásné hřiby, děkovala nejen za ně a nechávala jsem plynout proud myšlenek. Byla to očistná a moc příjemná oslava.




Co bych měla stihnout do svátku Samhain:
Vysířit sklep
Naložit zelí
Uskladnit brambory a jablka
Prosít starý kompost
Připravit zimoviště pro ježka







čtvrtek 16. srpna 2018

Černí rytíři


Když jsem před časem psala, že chci na své zahradě pěstovat vše možné pro radost a užitek nás lidí i ostatních živých obyvatel a návštěvníků mého kousku země, pomyslela jsem na řadu různých živočichů, ale rozhodně jsem k nám tímto nezvala divoká prasata. 


Se začátkem srpna se černá zvěř každoročně vydává do našeho města a slídí po zahradách, asi jsou hlavním impulzem letní jablka a mirabelky. Loni jsme si s nimi užili své. I té srně jsem dobrovolně nabídla část své úrody, ale divočáky tu fakt nechci. Ale oni se neptají, jestli chci nebo ne. Snad ani nevědí, že svařované pletivo divočák neumí roztrhnout a podhrabová deska zaručeně zabrání jejich vstupu na pozemek, protože jejich pozornost je soustředěna těsně u země. Místní prasata tak dlouho strkají do pletiva, až ho vytahají, zvlní a pak se pod ním protáhnou (i nad podhrabovou deskou). Sice jim to trvá, ale trpělivost růže přináší, ale hlavně moji kukuřici (která jim asi voní na dálku) a různou drobnou havěť v divoké části naší zahrady. Přicházeli vždy ve stejnou hodinu, někdy i osm kusů, na zatleskání utíkali.

Trvalo několik dní, než jsme zajistili 100 m plotu v zadní části zahrady kari-sítěmi (doufáme, že je nenapadne zjišťovat, že u domu máme nad bytelnou podezdívkou jen pletivo). A tak jsem pravidelně vstávala ve tři ráno, sledovala, jak obchází po okolí a vyháněla je z naší zahrady. Okno bylo rozhodně pohodlnější pozorovatelna než posed či kazatelna. Děkuji, že jsem měla možnost ve svitu měsíce a pouličních lamp si velmi zblízka (bezpečně rozložena v otevřeném okně) prohlédnout statné černé rytíře a také „ty zuby nahoru“, děkuji, že mi zničili jen všechnu kukuřici a velmi málo brambor a zlomili jen kůly u stromků, vydatně nám pohnojili zahradu a snad nám pomohli od velké část plzáků. Dokud si pomlaskávali v travnaté části zahrady, nechávala jsem se být. A hlavně děkuji za to, že už do naší zahrady nemohou, doufám, že navždy. A doufám, že se neuvidíme takto zblízka někde na ulici, nebyla bych zdaleka první. 
Černá zvěř si rychle zvyká na člověka, už vědí, že jsou mezi domy v bezpečí, a tak občas přichází i ve dne. 

Děda mne od mala učil, že v lese se chodí neslyšně, abychom toho víc viděli. Ráda jsem jako dítě i dnes jako dospělá sama zašla do lesa a pozorovala, jak to tam žije, a vadí mi, když lidé pokřikují po lese. Ale dnes už je bezpečnější chodit hlučně, abychom spícího divočáka nepřekvapili moc zblízka. Je to škoda.







pondělí 6. srpna 2018

LUGHNASADH


Svátek Lughnasadh slaví Keltové v nejteplejším období roku. Hlavním tématem je obilí, žně, úroda.



Jsme zhruba uprostřed období mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností, je horké léto. Mně osobně už od dětství horké léto nesedělo, vadily mi ostré paprsky slunce a nemám ráda velké horko. Ale podvečerní procházka kolem pole, kde voní zralé obilí rozpálené sluncem… to je opravdu moc příjemné. Je to jedna z chvil, kde si více uvědomuji naše spojení s přírodou, která jediná nás živí a umí být velice štědrá. Bohyně Matka poskytuje bohatou úrodu ze svého rohu hojnosti. Právě teď je období sklízení a zpracovávání letní úrody. Časově náročné období, zahrada nám dává víc, než jsme schopni sníst, a tak rozdáváme, mrazíme, sušíme, zavařujeme a jinak zpracováváme tyto dary, abychom je mohli využít i v jiných obdobích roku.



Je přirozené za tyto dary poděkovat a to Keltové dělali prostřednictvím slavností na počest boha Lugha. Ohnivý bůh Lugh nyní nastupuje na trůn a během své vlády ukončí růst a dovede vše do zralosti, svou sílu vloží do zrajících zrn.  Nejdůležitější bylo vždy v našich krajích obilí a ovoce z ovocných stromů. Při těchto slavnostech se ještě před hodováním obětují zrna z klasů i chléb upečený z prvního, ručně sklizeného obilí.
Žně byly vždy náročné a ruku k dílu musel přiložit každý, kdo mohl. Když se podíváme jen o pár generací zpět, sedláci, ale i malí rolníci v tuto dobu najímali nejvíce pomocníků, aby dostali úrodu včas pod střechu, spěchalo se. Bedlivě se sledovalo počasí, to má často velký podíl na úspěchu či neúspěchu sklizně. Ruční sekání obilí, vázání snopů, svoz i mlácení cepy bylo velice náročné, ale ani dnes není vůbec snadné být denně na kombajnu, často do nočních hodin. Je třeba obětovat svoji práci, sílu, námahu k tomu, aby lidé sklidili to, co se urodilo.
Děkujeme za letošní úrodu, ale také se zamýšlíme nad svou obětí, kterou jsme ochotni poskytnout pro lepší život náš, našich blízkých i celé Země.








sobota 14. července 2018

Radost z deště












                                 Toto rozhodně není angry bird, toto je happy bird.









neděle 24. června 2018

LITHA


Je období lithy, keltských oslav letního slunovratu. I tento svátek slaví keltové u mohutných ohňů. Stejně jako v zimě keltové slaví 12 nocí a dní. Tentokrát ale ne v domech, ale hodují i spí pod širým nebem, popíjí své kouzelné pivo s blínem. Dvanáct dnů plných hudby, tance, vyprávění a smíchu. Jejich bylinné lože obohatí pelyněk. Pelyněk černobýl má velkou ochrannou sílu a z toho důvodu ho používají šamani v různých koutech světa. Pelyňkový opasek nechyběl ani kolem pasu keltů skákajících přes slunovratový oheň. Stejně jako u slunovratu zimního jsou nejsilnější energie třetí a čtvrtý den po slunovratu.


Toto období je velmi důležité pro bylinkáře. Řada druhů léčivých bylin má největší sílu. Sice je dnes už mizivá pravděpodobnost, že narazíme mezi půlnocí a svítáním na louce či palouku na nahé dívky sbírající svatojánské kvítí, ale je pravda, že některé bylinky je optimální sklízet kolem poledne, jiné v noci. Je v tom také trocha magie. Každý rok touto dobou můžeme natrhat trochu jiné druhy do devatera svatojánského kvítí. Jistotou je třezalka a řebříček.


A na zahradách probíhá letní slunovrat ve znamení úrody drobného ovoce. Zimolezy kamčatské už nenalezneme, ale sběr jahod je v plném proudu, stejně jako rybízu. Zralé jsou také višně a ještě některé druhy třešní. Začínají zrát některé odrůdy angreštů a maliny. Na ostružiny si budeme muset ještě počkat.

Občas si zajdu do lesíka na konci zahrady nasbírat lesní jahůdky s jejich neodolatelnou vůní i chutí.










Letos poprvé jsem také mohla ochutnat vlastní minisklizeň muchovníku. Měla jsem trochu obavy, že to nebude nic moc, ale byla jsem mile překvapená. Možná je to tím, že jsem si na něj vzpomněla až dnes a proto jsem ho nechala dobře dozrát.








Co bychom měli stihnout do svátku Lughnasadh?
Sbírat a sušit bylinky
Ochutnat své první meruňky - už se nemohu dočkat
Zalévat, zalévat, pokud se vyplní předpověď počasí
Dokoupit nářadí do dílny
Vymyslet konečně plánek na stavbu kurníku








středa 20. června 2018

Otakárek


Otakárka fenyklového vídám a každoročně se kochám jeho krásou. Včera jsem snad poprvé v životě viděla otakárka ovocného – na našem dvorku. 


Krásný velký motýl s takovým třepotavým nepravidelným letem, byl dost neposedný, prostě se nechtěl fotit. (Proto si půjčuji fotku z netu) Tak jsem se šla podívat, jakže vypadá jeho housenka a co vše baští…. No, byla to asi ta, kterou jsem před dvěma dny zabila na jablůňce, netušila jsem, k jakému motýlu patří. Zabila, protože stromek tu je druhým rokem a má jen kraťoučké větvičky a ráda bych, aby přežil ve zdraví a zesílil. No příště až tuto mršku uvidím, budu ráda a případně ji jen přestěhuji na velkou jabloň.



A myslím, že bych se měla víc zorientovat v tom, ke komu která housenka patří.










pátek 8. června 2018

Největší návštěvníci naší zahrady


Když jsme stavěli svůj dům, tak jsme vlastně my byli návštěvníci a srnčí zvěř tu byla domácí. 


Pár tisíc metrů divočiny uprostřed obydlených zahrad bylo pro ně rájem. Neodradil je ani ruch stavby a řemeslníci se divili, že se na ně chodí dívat malá srnčata. Zpočátku jsme neměli plot a bylo milé nad ránem slyšet klapot jejich kroků po chodníčku pod oknem ložnice. Srnčata i dospělí přicházeli v kteroukoli hodinu ukousnout si nějakou tu divokou dobrůtku a nás za okny neviděli. Občas přicházeli i zajíci a bažanti. Později jsme vše oplotili a se srnami se rozloučili. Ne nadlouho. Srny rychle pochopily, že teď je u nás teprve to správné bezpečné místo pro kladení potomků. Je zde lesík, vysoká tráva i volný prostor pro běhání, psi za plot nemohou, malá srnčata nemohou na ulici a já začínám pěstovat mňamky – pochopitelně, že pro ně. A jak se k nám dostávaly? No takto:


Sousedka nemá oplocenou zahradu, jen k nám udělala nízký pevný plůtek, prý proti divočákům.
A tak nám ten rok po dvorku pobíhala srnčí dvojčata, já pěstovala v truhlících salát dubáček (ten opakovaně obrůstá) a nabízela ho u cestičky z lesíka jako úplatek, aby něco zůstalo na mých záhonech. Srny i srnčata si zvykly, že na ně mluvíme klidný hlasem, když jsem třeba šla ráno do práce, srna mě nechala projít pár metrů od ní, jen mne pozorovala svýma krásnýma očima.



Nakonec jedno ze srnčat onemocnělo a uhynulo, i to se stává. Na podzim jsme plot k sousedce zabezpečili lesním pletivem. Srnčí se v okolí drží pořád, ráno i večer je vídáme za plotem. Když byly na konci zimy mrazy, chodili každou noc na jablka, která jsme jim za plotem nechávali.  Na konci března se mi dvakrát poštěstilo, že jsem zrána za šera otevřela okno a uprostřed sousedčiny zahrady leží dva kusy a spokojeně přežvykují a nenechají se ničím rušit. Prostě jsou tu doma.













čtvrtek 31. května 2018

Sečení kosou je balzám na duši




Tuto neděli jsem vstala v 5 ráno, vzala kosu a trochu nedočkavá šla pokosit polovinu své květnaté loučky. Moc příjemné ráno – všichni sousedé ještě spali, ale slunko už svítilo, kosa byla ostrá a ptáci zajistili zvukovou kulisu. Paráda. V myšlenkách se objevuje obrázek z dětství, jak se ráno probouzím u otevřeného okna a slyším ten typický pravidelný zvuk kosy, jak šustí v trávě, k tomu ta vůně… Děda byl dobrý sekáč, s kamarádem svého času sekali i velké louky.

Původně jsem si chtěla přistěhovat z hájovny jednu ze dvou kos, které tam ještě mám (po dědovi a po tátovi), ale pak jsem si dopřála nákup rakouské menší a už naklepané kosy. Už nějak pominuly doby, kdy jsem si užívala naklepávání kosy nebo srpu. Vždy při tom vidím svého dědu, jak je soustředěný s kladívkem v ruce a nikdo ho nesmí rušit. I já jsem si pak vychutnávala tyto skoro meditativní chvíle, ale poslední dobou se to nějak nedaří a naklepávám jen zřídka a z povinnosti, asi je méně času nebo spíš více povinností. Nakonec tu horší kosu používám jen na kopřivy a podobné plevelnaté porosty a už ji ani nenaklepávám.

Nyní jsem si koupila kosu 50 cm – že prý na menší zahradu rozhodně větší ne. A při sekání jsem si uvědomila, jaký je to při práci velký rozdíl, když je kosa menší. S menší kosou je člověk tak nějak obratnější, hlavně při obsekávání, s větší kosou mi přijde, že se tráva zase lépe pokládá do řádků. Takže spokojenost.Kosení trávy doporučuji každému, je to zdravé procvičení těla a taková očista duše. Při kosení si přijdou na své skoro všechny smysly a končím sečení s dobrou náladou. Když přijdeme k tomu kousku rozkvetlé louky blíž vidíme i slyšíme, jak to tu žije. Skoro se mi nechce ty dobrůtky čmelákům, včelkám, motýlům a broukům brát, ale nedá se nic dělat.




Budu se těšit na druhý poločas kosení – tak za dva týdny, protože na loučce stále ještě rozkvétá nové a nové kvítí. 







úterý 22. května 2018

Ačokča


Loni jsem i já zatoužila ze zvědavosti po této podivné rostlině a sehnala jsem její ještě podivnější semena. Jednak to byla recese, jednak mne lákalo, že ačokča netrpí plísní ani jinými chorobami či škůdci. Tak proč to nevyzkoušet?


Musím potvrdit, že je to rostlina bezproblémová. Semena jsem sela 1.5. rovnou do půdy (podle rad od pana Stanislava, který na svých stránkách (zde) popsal a nafotil postup pěstování včetně receptů tak podrobně, že stejným popisem nebudu nosit dříví do lesa). V prvních týdnech jsem rostlinky pro jistotu chránila před plzáky, pak jsem je vyvedla po prutech na síť upevněnou na boku pergoly. Na to, aby nám ačokča vytvořila stěnu pro soukromí na terase, bych musela vyset více semen.  Dopřála jsem ji vyhnojenou půdu, a tak si vesele rostla, později její titěrné kvítky navštěvovala spousta různých opylovačů. Dost dlouho jsem vyhlížela plody, ale dočkala jsem se a postupně jich bylo docela dost, sklízela jsem do podzimu. 


Mladé, asi 2,5 cm dlouhé sytě zelené syrové paprikookurky chutnaly jako svěží paprikookurky.  O něco větší světlejší plody se dají nakládat jako okurky – srovnatelné s okurkami, ale v tom srovnání se umístily za okurkami. Pokud by ale měla okurky spálit plíseň, tady je jistota. Kvašáky jsem nedělala, u nás by je asi stejně nikdo nejedl. Použít ačokču jako papriku plněnou mletým masem, k tomu jsem se neodhodlala pro její velikost cca 6 cm – bylo by to dost pracné.  Takže nejoblíbenější použití bylo na lečo, kterého se u nás sní docela dost, a tam byla k nerozeznání od paprik.  Ačokča se také bez problémů dá zamrazit. Uplatnění najde i v dalších jídlech s dušenou či grilovanou směsí zeleniny, jako ratatouille a podobně. Když si porovnám piplačku s pěstováním paprik a pohodové pěstování ačokči, vychází mi, že papriky je fajn pěstovat na přímý konzum, ale do leča je jich škoda.


Letos se u Marka Kvapila objevila gigantická ačokča – hurá, přece jen vyzkouším plněné lusky. Ale to si ještě počkám, zatím mi rostou čtyři malé rostlinky, co se teprve začínají rozhlížet po světě.

čtvrtek 10. května 2018

Deště a hospodaření s vodou


Když jsme plánovali stavbu domu, počítala jsem velikost podzemní nádrže na dešťovou vodu tak, aby se tam vešla voda pro naši tříměsíční potřebu. Architekt se mi vysmál, že se nikdy nestane, aby 3 měsíce nepršelo (podlehla jsem, a objem nádrže trochu zmenšila) …


Teď mám podezření, že už nebude pršet prostě nikdy. Takové sucho, jako je teď znám snad jen z dědova vyprávění o roce 1947, sama jsem asi takové jaro nezažila. Byla období, kdy dva měsíce nepadla ani kapka, ale byla voda ve studních, v potůčcích a řekách. Poslední týdny se k tomu nepršení ještě přidává ostře bodavé slunko, protože je nad námi zeslabená ozónová vrstva a hlavně vytrvalý suchý východní vítr. Na polích vidím, jak vítr odnáší půdu v oblacích za zemědělskými stroji, i na zahrádce při každém pohybu s půdou se moc práší. Půda je suchá do hloubky a zálivku spolkne jako nic. A to je teprve začátek května.

celiny
Východní vítr… jde mi hlavou, na co si pořád stěžujeme? Co mají říkat ti na východě, kteří mají typické vnitrozemské klima pořád? Ukrajina, Rusko… No hlavně, že jsme se dříve smáli bezorebnému setí na celinách. Ti jsou tak líní…. A možná jen věděli, jak suchý vítr umí rozprášit drahocennou černozem, jak je špatné udusávat zem neustálými přejezdy a jak se půdní fauně nelíbí, když jí její domov obracíme vzhůru nohama a tím většinu půdních živočichů zabíjíme. 

 Neorali a zem měli do hloubky kyprou, zůstávala úrodná po dlouhá období. Možná bychom se na to měli také více zaměřit, jestli už není pozdě. No na té lenosti asi také něco bylo, děda kdysi prohlásil za lháře chlapíka ze vsi, který vyprávěl, jak v Rusku přeběhli zamrzlou řeku a schovali se do zralé pšenice…. Děda byl přesvědčen, že nikdo nenechá nesklizenou pšenici na poli do mrazů, to dá přece rozum  J
bezorebné setí
V období sucha bychom skutečně měli minimalizovat kopání a rytí do půdy, také každý holý kus zahrady zamulčovat, čímkoli vhodným. Záhony s mladou zeleninou zakrýt netkanou textilií. Pokud musíme sekat trávu, tak rozhodně ne až u země.
Zalévání má být vydatné a méně časté, aby se nasytila také půda v nižších vrstvách a voda se tak rychle nevypařila. Rostliny si tak vytvoří kořeny hlouběji, ne jen mělce pod povrchem. Tím myslím hlavně trvalky, keře a mladé stromky. Když budeme v suchém počasí zalévat ředkvičky a kedlubny jen občas, tak asi nebudou nejchutnější.
Zatím stále zaléváme dešťovkou z nádrže, povrchové nádoby už jsme dávno vybrali (dnes není proč se stydět za různé nádoby pod okapy dílny, garáže či pergoly). Natáčíme proto každý den jednu nádobu, aby ji slunko ohřálo a my mohli zalévat zeleninu teplejší vodou z konve. Do budoucna přemýšlím o kapénkové závlaze, chci zkusit samospád, aby se nemuselo zapínat čerpadlo, uvidíme, jak to bude funkční. Záchod splachujeme také výhradně dešťovkou z podzemní nádrže. U nových domů bych splachování pitnou vodou fakt zakázala. Není pravda, že voda ve WC je našedlá. Je naprosto čirá, do trubek jde přes filtry a naopak je výhoda, že se nemůže usazovat žádný vodní kámen.

Některé národy v oblastech s nárazovými srážkami takzvaně „sklízí vodu“ a pak ji v dalších obdobích využívají, nejsou výjimkou velké nádrže na střechách bytových a kancelářských domů. Asi by se tato myšlenka měla dostat i do podvědomí našeho národa, protože takový ten deštíček zalejváček jsem už dlóóóóuho neviděla. Buď neprší nebo je prudký déšť.




Úterý 
Dnes večer bylo zapadající slunce rudé. Snad se vyplní babiččino „ Západ hoří, východ hasí“ a zítra se možná dočkáme. Tedy západ se spíš červenal, než aby hořel, ale uvidíme.





Středa
… Tak slunko už vyšlo a nespadla ani kapička.

… Odpoledne prudší déšť, hurá. 


Nakonec spadly jen 3 mm vody, jak ukázal můj srážkoměr. Šla jsem sázet majoránku, hrábla jsem do záhonu a v hloubce necelých 2 cm naprosté sucho. Věřím, že dnešní den byl malý začátek a že se to rozprší víc a my budeme konečně sklízet vodu. Dnes se alespoň pročistil vzduch a déšť spláchl všudypřítomný pyl.










pondělí 30. dubna 2018

Beltine


Termíny svátků oslavujících sluneční návraty nebo rovnodennost jsou pevně dány, ale čtyři hlavní svátky Samhain, Imbolc, Beltine a Lughnasadh se po dlouhou dobu řídily lunárním cyklem. Později se se sílícím vlivem kalendáře ukotvily na 1.11., 1.2., 1.5. a 1.8., respektive už na předchozí večer. Keltský den přece začíná večerem.



Letošní Beltine (stejně jako byl Imbolc) je silný, úplněk přichází 30.dubna. Ano, Beltine je tu. Je to snad nejznámější keltský svátek. Je velmi magický. Při vzpomínkách až trochu mrazí v zádech. Snad všichni jsme prožili nějaké ty oslavy pálení čarodějnic, které nám utkvěly v paměti včetně vůní jara a ohně, noční atmosféry a pocitů plných očekávání. Takový náboj mají ale i ostatní keltské svátky, jmenovitě ty hlavní.
Slavností Beltine keltové dělili temnou část roku od té světlé. Na pastvinách byla už narostlá šťavnatá tráva a tak se po této slavnosti stáda poprvé vyháněla na pastvu. Předtím se ale všechen dobytek provedl mezi nočními očistnými ohni, aby zůstal zdráv. Ze stejného důvodu mezi ohni procházeli i staří lidé, ti, kteří už nemohli přes oheň skákat.

...jakoby v plamenech někdo tančil...

Beltine je vlastně svátek rozkoše a okolní příroda tomu napomáhá svým teplem, vůněmi i ptačím zpěvem a bzučením včel. Naše stavění májek pochází z keltských dob. Hladký kmen s malou korunou na vrcholu představuje falus, prochází otvorem kulatého věnce, který je ozdoben květinami a stuhami v barvě krve. Kmen míří k nebi, věnec symbolizuje sluneční záři, která je životodárná, stejně jako ženské lůno. Keltská mládež tančila kolem májky, přeskakovala ohně, lidé tuto noc hodovali pod širým nebem, pili pivo obohacené o blín a svízel, ale také se milovali. To vše na loži z vonných bylin, hlavně mateřídoušky a jetele.

Blín bych asi moc nedoporučovala, ale proč si neochutnat májovou limonádu s přísadou květů svízele? Prý umožní vidět lesní duchy a elementární bytosti.


Přichází svítání. Kde zůstaly věnečky, které měly na hlavách keltské dívky? Co dělali keltové za prvního májového východu slunce? Váleli se v chladné životodárné rose. Tak odložme stud a zkusme to také.


Co bychom měli stihnout do svátku Litha?
Zasít dýně, okurky, melouny, cukety a ačokču
Vysadit ven rajčata a papriky
Posekat loučku
Sklízet saláty, kedlubny, hrách
Smlsnout si na zimolezu kamčatském a užít si sklizeň jahod
Mulčovat a zalévat
Zasít mrkev a řepu na uskladnění