Ježek

Tak jsme se pomaloučku těšili na jaro a svatý Matěj zase dostál pranostice a nadělal ledy. A docela pořádné ledy. Zamrzlý rybníček na kraji lesa je plný dětí.

Keříky, které mi kdovíproč poslali už minulý týden, čekají na jaro v krabici v chladnu na schodišti. My přikládáme polínka do krbu, zmrzlou zahradou jen občas projdu s vírou, že všechny rostliny holomrazy přežijí ve zdraví.

Občas mi pohled padne na několik hromad větví a listí v zadní části zahrady…Co ježci? Jak se jim asi spí, když není sněhová peřinka? Zavrtali se dobře do listí a travin pod větvemi? Musíme počkat do jara a doufat, že ano. Třeba se jim o tom jaru už zdá.

Ježek byl první zvíře, které nás přivítalo na naší nové zahradě. Jsem ráda, že tu žije a zjevně není jediný. Ježkové mají dost velké teritorium, které obchází při shánění potravy. Občas ho zvečera vídám, jak si to namíří přes křižovatku na své další loviště. Zdá se, že je dost opatrný a rychlý a auta dost pomalá, zatím přechází úspěšně.

Loni jsem ho polekala, když jsme se potkali mezi záhony a nestačila jsem se divit, s jakou rychlostí a obratností přelezl hromadu navršených kamenů.  

Koncem května jsme se zase potkali uprostřed dne a připadalo mi, že není v moc dobré kondici, tak nějak se motal v trávě, jako by nevěděl, kam vlastně chce. Už několik týdnů nepršelo, tak mě napadlo, nabídnout mu vodu – no ta mu ale chutnala.  

Mít na zahradě ježky je fajn, ničemu neškodí, je milé je občas pozorovat, když se to poštěstí dětem, mají zážitek. A hlavně je ježek velký žrout škůdců včetně slimáků, žere také žížaly, ale ty se množí dostatečně rychle, takže neubude.

Vzadu na zahradu jsem si před pár lety nechala přikutálet na dřevěnou paletu takový ten kulatý balík slámy, abych měla na mulčování, do zimy jsem skoro půlku ubrala a hlavně dost napadalo i kolem balíku. Ježek to vyhodnotil jako výborný zimní byteček, mám tušení, že ho občas využíval i v létě. Tak oboustranná spokojenost. Letos už sláma vzadu není a ježci se musí spokojit s listím a větvemi jako dřív. Na podzim se musím polepšit a zase jim to včas přichystat.

Možná se někdy dočkám i malých ježčat, jak si je pamatuji z dětství, kdy bydlely pod kůlnou a chodily našemu štěněti na mléko do misky (a pak že ježek mléko nepije…)

Proč semínka v zahradě

Proč semínka v zahradě a proč mě tak chytlo semenaření? Má to hned několik důvodů. 

Jedním je to, že rostlinkám z mých vlastních semínek se bude u nás víc líbit a budou jim víc vyhovovat zdejší podmínky, protože si budou po několik generací u nás zvykat a přizpůsobovat se (takové minišlechtění). Druhým důvodem je taková ta výzva „když babička pěstovala ze svých semínek, proč bych to neuměla já“. Je fakt, že si neumím představit, že by naše babička kupovala nějaká semínka v obchodě. Měla svá, občas od někoho z okolí. Tak jako jsem částečně nezávislá co se týče vody a energií, tak si chci dokázat, že to zvládnu i ohledně sazenic a semínek. Třetím důvodem je tak trochu touha pěstovat odrůdy, které nemá každý, tedy jiné, než které visí v každém supermarketu. Jsem povahou trochu rebelka a to, že ze zákona nikdo nesmí prodávat – kupovat jiná semínka než ta, která určí nějaký úřad, se mi příčí. Ve světě i u nás počet dostupných odrůd neskutečně rychle klesá, vše určují semenářské firmy a naše staré odrůdy, které vyhovovaly našim předkům v našich podmínkách, mizí. Líbí se mi myšlenka Semínkovny a zvažuji, že také jednu založím. Jsem dost zvědavá, jestli o ni vůbec bude zájem.

Tak jsem se do toho pustila: Jako první jsem na začátku léta nasbírala semena medvědího česneku – kolem hájovny a v lese, také černucha damašská dala semen víc, než kolik jsem potřebovala. Čínský karafiát, lichořeřišnice a měsíček lékařský – to jsou rostliny, jejichž semena sbírám každoročně pro další rok. Saturejka a afrikány se nám množí samovýsevem, tak bude stačit tentokrát vystihnout správný čas a semínka získat.

Chce to mít v semínkách nějaký řád, zeleninu, bylinky, okrasné květiny, ostatní. Každou skupinu rozdělit podle druhů a oddělit jednotlivé odrůdy.

Například dýně – předloni jsem pěstovala asi devět odrůd dýní, takže většina semen bylo dále nepoužitelných kvůli vzájemnému sprášení. Jen odrůdu Sugarloaf Delicata jsem pěstovala jako jedinou samostatně, takže alespoň něco. Loni jsem se zaměřila hlavně na tykev olejnou odrůda Olga  pro její semena a Sweet Meat Oregon Homestead pro její velikost, dlouhou skladovatelnost a vynikající chutnou dužinu. Květy jsem ručně opylovala a následně páskovala….a pak mi ručně opylenou Sweet Meat ukouslo divoké prase.

Fazole – nejprve jsem vypěstovala několik rostlin odrůdy Vojákové – ochutnala jsem z nich guláš a pomazánku a chutnalo mi. Loni jsem zasela keříčkové fazole Kamínkové (můj omyl, byly tyčkové a hrozně se mi do sebe zamotaly) a Beefy Resilient Grex (ty keříčkové byly a vyšly super), tyčkové Blauhilde na lusky a polopopínavou Cukrovou perlu, která se měla pnout po slunečnicích, ale nějak se jí to nepovedlo.

Nejvíce odrůd mám asi u rajských – keříčkové Latah a Aurora, divoké červené i žluté, tyčkové Black CHerry a Zelená zebra, Býčí srdce a další. Jednotlivé odrůdy byly po všech koutech zahrady, aby byly co nejvíce odděleny. Býčí srdce jako jediné se nepovedlo semenařit, jak je velké a masité, tak má malinký počet malinkých semínek, tak jsem to vzdala…snad příště.

Nesmím ještě zapomenout na okurky nakládačky Dekan (letos zkusím Hokus), na ačokču, která se mi v předchozím roce osvědčila, na cibuli sečku a na cukety Zebra (křehoučká, dobroučká) a Černý krasavec (semínka jsem si přivezla z Ruska, chutná, výnosná). Z Ruska jsem přivezla semen víc, např. jsem vysela dvě odrůdy červené řepy – kdo by měl mít lepší řepu než Rusové?

Bez problémů mi uzrála semena z ředkvičky máslové a špenátu Matador.  Dnes už vím, že ředkvičky semenařit nechci – rostlina zabere velký prostor, má hodně lusků, ale jen málo semínek uvnitř.

Zkusila jsem nasbírat semínka z několika druhů bylinek a lučního kvítí, ale jen maličko.

V zimě mi chodily hlavou různé myšlenky. Třeba tato semínka pro start Semínkovny budou stačit. Nebo nebudou… Nebo o ni nebude stejně žádný zájem… Možná pro ni nenajdu vhodné místo s ochotnými lidmi… Mám do toho vůbec jít? Nebudu za blázna? Budu k smíchu? A čas kvapí… Pak mi došlo, že když někdo chce netradiční semínka, tak osloví někoho přes internet a že většina místních si stejně chce kupovat semínka v obchodech a předat jim důvod, proč to dělat i jinak, řeší semínkovny co nejviditelnější akcí „slavnostní otevírání semínkovny“ obsahující přednášku na toto téma. Také je potřeba nebýt na tuto akci sama a připravit se na to, že pro některé příchozí bude důležitější pohoštění, než nějaké semenaření. Prostě jsem tuto myšlenku ne-li zavrhla, tak na čas odsunula a spíš rozdávám semínka a sazenice po okolí jako loni. Uvidím, co bude, až se rok s rokem sejde.

Začínám pěstovat papriky od semínek

Je polovina února, včera si šli křesťané do kostela pro popelec a prožili první postní den z předvelikonočního období, včera si šli zamilovaní ke svým láskám pro valentýnský polibek a prožili jeden z romantických večerů, zítra půjdou Číňané a nejen oni oslavit svůj nový rok a vstoupí do roku zemského psa, v tomto období začínají zahrádkáři svou sezónu výsevem prvních semínek. Prostě každé období roku i života lze vnímat z mnoha úhlů pohledu.

Začínám pěstovat papriky. Jsou to první semínka, která seju do misek a už se těším na další.

Začínám pěstovat papriky i v tom smyslu, že se v naší rodině nikdy nepěstovali a já měla dojem, že bez skleníku to asi nejde. Jde, ale narazila jsem na některá úskalí. Papriková semínka déle klíčí, někdo je seje už prvního února. Loni jsem semínka před výsevem namočila na dvě hodiny do vlažné vody, zasela do koupeného substrátu pro výsev, zalila vodou z postřikovače, celé misky dala do mikrotenových sáčků a položila nahoru na kuchyňské skříňky do tepla a šestý den už vzcházela. Uvidíme letos, vynechala jsem namáčení. Předloni jsem sela papriky poprvé a vymyslela jsem, že je pikýrování zbytečné a že budu sít semínka jednotlivě do nádobek. Není zbytečné, výsevní substrát sice neobsahuje nic, co by semenáčkům mohlo škodit, ale také neobsahuje moc živin. Navíc pikýrování není takový problém, ještě se mi nepodařilo žádnou rostlinku přitom zničit. 

Také jsem vyzkoušela sít do nádobek z ruliček od toaletního papíru, zdálo se to jako dobrý nápad do té doby, než začal papír plesnivět. Takže jsem došla k postupu setí do misek, přikrýt a do tepla, když se začnou vylézat děložní lístky, dát na světlo, když se rozvinou první dva pravé lístky, pikýrování do jogurtových kelímků po dvou (zakrátit kořínek a zasadit hlouběji až po děložní lístky) a snižovat teplotu, koncem dubna začít s otužováním venku a v půlce května sázet na záhon.

Loni v poslední dubnové dekádě ještě mrzlo, snažila jsem se pak v květnu papriky nosit vždy na pár hodin ven, ale toto otužování nebylo optimální. Když jsem papriky vysázela, rázem začaly slunečné dny, a i když jsem nad ně natáhla stříšku z netkané textilie, jemné listy paprik mi slunce spálilo. Rostliny přežily a pokračovaly v růstu, ale už měly zpoždění. Z úrody jsem nakonec měla radost, ale nebyla tak veliká. Zřejmě zapůsobil i další faktor: papriky nemají rády vítr, takže příště je třeba přemýšlet i o závětrném stanovišti. To co tady píšu, se týká konzumních paprik z kupovaných semínek.

Řekla jsem si, že papriky nebudu semenařit… Jenom trošičku… Jenom chilli jalapeňo. Dva exempláře těchto papriček jsem poprvé vysadila na záhon předloni, když měly plody, tak mi je srna ukousala a pochopitelně vyplivla J. Ze zbylých semínek jsem loni vypěstovala pěkné rostliny s docela velkou úrodou. A letos v nich pokračuji a nově vysévám i černá semínka papriky chlupaté. Takže do budoucna budu semenařit i papriky.

Nedá mi to, abych nenapsala způsob pěstování paprik mého kolegy, který je v tom léta velmi úspěšný: Vytvoří příkop ve tvaru U. Doprostřed přiveze vozík za auto plný kompostu a tím příkop naplní a ještě udělá vyvýšené hrůbky.  Papriky mají dost živin, tak je může sázet dost blízko sebe. Z vnější strany dá pak okolo ze tří stran na kolíky igelitovou plachtu (cca půl metru vysokou), aby chránila rostliny před větrem. V létě zalévá tak, že doprostřed dá hadici a nechá do prostoru uprostřed toho U natéci vodu, zvýšené hrůbky brání odtoku a nasají vodu.

Začátky živého plotu

Osazování své zahrady jsem začala plotem. V prvním roce jsem osázela východní stranu pozemku, letos se zaměřím na stranu severní. 

Východní strana se svažuje směrem k jihu a tak bylo nejlepším řešením vykopat takový příkop, kterým by voda postupně vsakovala a stékala pryč. Dělat v jílu jámy pro jednotlivé keře nebo stromy nelze. Po prvním dešti tak vzniká vana, která nepustí vodu ven třeba dva měsíce. Kořeny by tedy uhnily, což se mi stejně stalo u posledního keře v řadě. 

Do příkopu jsme navezli normální zeminu s kompostem. Zasazené keře jsem zamulčovala. Proč si nevyzkoušet tuto permakulturní vychytávku, když vím, že kdesi hlouběji čekají na svůj okamžik kořeny pýru a ostružiníku, kterými byl pozemek v této části kolonizován.

Takže jsem postupně navršila posekanou trávu, kartóny a slámu. Keříky se tvářily spokojeně a první rok skutečně s plevelem problémy nebyly. Na plevely, které se chtějí nově uchytit pomocí semen nebo šlahounů je takový mulč plně funkční. Ale co houževnaté plevely s oddenky, které tu byly?  Plazily se pod kartónem a hledaly jeho okraj. Nicméně tam se mnohem lépe vytrhávaly. Možná, že kdyby byla mulčovaná plocha větší, širší, tak by byla situace lepší. Ale stejně by to nebylo definitivní řešení. Pýr nebo mochna dokáže někde dole v hroudě přečkat třeba dva tři roky a to stačí na to, aby se kartony rozpadly. Nicméně v danou dobu, kdy keříky potřebovaly zakořenit bez velké konkurence plevelů, toto mulčování svůj úkol splnilo a já se mohla zatím věnovat jiným částem zahrady a domu.

Na začátku tu byla ještě otázka, jaké rostliny do živého plotu vybrat. Rozhodně netoužím mít geometricky stříhaný živý plot. Chci, aby byl živý i pro živočichy, hlavně ptáky, aby byl pestrý pro oko, v květu voňavý a měl chutné plody (nebo zdravé, když ne moc chutné – rakytník).

Tak jsem vybrala řešetlák počistivý, aby měl žluťásek, který by zavítal na mou zahradu, kam naklást svá vajíčka, forsytii, aby nám rozsvítila jaro, tři druhy dřišťálů pro různobarevné listy a hezké dřišťálky jako korálky, na kterých si nakonec mohou pochutnat ptáci, někdy i my. Pak je tu meruzalka krvavá pro své hezké výrazné kvítky, rakytník pro zpestření plotu jeho listím a pro hezké a velmi zdravé bobulky, pámelník, jehož kuličky jsou hezké a pro ptáky chutné a samozřejmě i muchovníky, které budou mít voňavé květy, chutné plody – indiánské borůvky a pestré listy. Jejich květy jsou také neodolatelně chutné, říkala naše srna, která mi je při první příležitosti všechny sežrala. Takže indiánské borůvky jsme zatím neochutnali a až budou muchovníky plodit, budeme se podle všeho o ně přetahovat se špačky.

Severní strana plotu nebude osázena tak hustě a bude trvat roky, než se jednotlivé keře propojí. Chystám se na svídu japonskou s velkými voňavými květy, na dříny a hlošiny se zajímavými plody hlavně na marmelády a na vilín, který má dost odlišné požadavky na stanoviště, než mu mohu na své zahradě nabídnout, ale jeho krásným zimním květům jsem prostě neodolala. Tak mu budu držet palce, ať se mu u nás líbí.