Černí rytíři

Když jsem před časem psala, že chci na své zahradě pěstovat vše možné pro radost a užitek nás lidí i ostatních živých obyvatel a návštěvníků mého kousku země, pomyslela jsem na řadu různých živočichů, ale rozhodně jsem k nám tímto nezvala divoká prasata. 

Se začátkem srpna se černá zvěř každoročně vydává do našeho města a slídí po zahradách, asi jsou hlavním impulzem letní jablka a mirabelky. Loni jsme si s nimi užili své. I té srně jsem dobrovolně nabídla část své úrody, ale divočáky tu fakt nechci. Ale oni se neptají, jestli chci nebo ne. Snad ani nevědí, že svařované pletivo divočák neumí roztrhnout a podhrabová deska zaručeně zabrání jejich vstupu na pozemek, protože jejich pozornost je soustředěna těsně u země. Místní prasata tak dlouho strkají do pletiva, až ho vytahají, zvlní a pak se pod ním protáhnou (i nad podhrabovou deskou). Sice jim to trvá, ale trpělivost růže přináší, ale hlavně moji kukuřici (která jim asi voní na dálku) a různou drobnou havěť v divoké části naší zahrady. Přicházeli vždy ve stejnou hodinu, někdy i osm kusů, na zatleskání utíkali.

Trvalo několik dní, než jsme zajistili 100 m plotu v zadní části zahrady kari-sítěmi (doufáme, že je nenapadne zjišťovat, že u domu máme nad bytelnou podezdívkou jen pletivo). A tak jsem pravidelně vstávala ve tři ráno, sledovala, jak obchází po okolí a vyháněla je z naší zahrady. Okno bylo rozhodně pohodlnější pozorovatelna než posed či kazatelna. Děkuji, že jsem měla možnost ve svitu měsíce a pouličních lamp si velmi zblízka (bezpečně rozložena v otevřeném okně) prohlédnout statné černé rytíře a také „ty zuby nahoru“, děkuji, že mi zničili jen všechnu kukuřici a velmi málo brambor a zlomili jen kůly u stromků, vydatně nám pohnojili zahradu a snad nám pomohli od velké část plzáků. Dokud si pomlaskávali v travnaté části zahrady, nechávala jsem se být. A hlavně děkuji za to, že už do naší zahrady nemohou, doufám, že navždy. A doufám, že se neuvidíme takto zblízka někde na ulici, nebyla bych zdaleka první. 

Černá zvěř si rychle zvyká na člověka, už vědí, že jsou mezi domy v bezpečí, a tak občas přichází i ve dne. 

Děda mne od mala učil, že v lese se chodí neslyšně, abychom toho víc viděli. Ráda jsem jako dítě i dnes jako dospělá sama zašla do lesa a pozorovala, jak to tam žije, a vadí mi, když lidé pokřikují po lese. Ale dnes už je bezpečnější chodit hlučně, abychom spícího divočáka nepřekvapili moc zblízka. Je to škoda.