Sečení kosou je balzám na duši

Tuto neděli jsem vstala v 5 ráno, vzala kosu a trochu nedočkavá šla pokosit polovinu své květnaté loučky. Moc příjemné ráno – všichni sousedé ještě spali, ale slunko už svítilo, kosa byla ostrá a ptáci zajistili zvukovou kulisu. Paráda. V myšlenkách se objevuje obrázek z dětství, jak se ráno probouzím u otevřeného okna a slyším ten typický pravidelný zvuk kosy, jak šustí v trávě, k tomu ta vůně… Děda byl dobrý sekáč, s kamarádem svého času sekali i velké louky.

Původně jsem si chtěla přistěhovat z hájovny jednu ze dvou kos, které tam ještě mám (po dědovi a po tátovi), ale pak jsem si dopřála nákup rakouské menší a už naklepané kosy. Už nějak pominuly doby, kdy jsem si užívala naklepávání kosy nebo srpu. Vždy při tom vidím svého dědu, jak je soustředěný s kladívkem v ruce a nikdo ho nesmí rušit. I já jsem si pak vychutnávala tyto skoro meditativní chvíle, ale poslední dobou se to nějak nedaří a naklepávám jen zřídka a z povinnosti, asi je méně času nebo spíš více povinností. Nakonec tu horší kosu používám jen na kopřivy a podobné plevelnaté porosty a už ji ani nenaklepávám.

Nyní jsem si koupila kosu 50 cm – že prý na menší zahradu rozhodně větší ne. A při sekání jsem si uvědomila, jaký je to při práci velký rozdíl, když je kosa menší. S menší kosou je člověk tak nějak obratnější, hlavně při obsekávání, s větší kosou mi přijde, že se tráva zase lépe pokládá do řádků. Takže spokojenost.Kosení trávy doporučuji každému, je to zdravé procvičení těla a taková očista duše. Při kosení si přijdou na své skoro všechny smysly a končím sečení s dobrou náladou. Když přijdeme k tomu kousku rozkvetlé louky blíž vidíme i slyšíme, jak to tu žije. Skoro se mi nechce ty dobrůtky čmelákům, včelkám, motýlům a broukům brát, ale nedá se nic dělat.

Budu se těšit na druhý poločas kosení – tak za dva týdny, protože na loučce stále ještě rozkvétá nové a nové kvítí. 

Ačokča

Loni jsem i já zatoužila ze zvědavosti po této podivné rostlině a sehnala jsem její ještě podivnější semena. Jednak to byla recese, jednak mne lákalo, že ačokča netrpí plísní ani jinými chorobami či škůdci. Tak proč to nevyzkoušet?

Musím potvrdit, že je to rostlina bezproblémová. Semena jsem sela 1.5. rovnou do půdy (podle rad od pana Stanislava, který na svých stránkách (zde) popsal a nafotil postup pěstování včetně receptů tak podrobně, že stejným popisem nebudu nosit dříví do lesa). V prvních týdnech jsem rostlinky pro jistotu chránila před plzáky, pak jsem je vyvedla po prutech na síť upevněnou na boku pergoly. Na to, aby nám ačokča vytvořila stěnu pro soukromí na terase, bych musela vyset více semen.  Dopřála jsem ji vyhnojenou půdu, a tak si vesele rostla, později její titěrné kvítky navštěvovala spousta různých opylovačů. Dost dlouho jsem vyhlížela plody, ale dočkala jsem se a postupně jich bylo docela dost, sklízela jsem do podzimu. 

Mladé, asi 2,5 cm dlouhé sytě zelené syrové paprikookurky chutnaly jako svěží paprikookurky.  O něco větší světlejší plody se dají nakládat jako okurky – srovnatelné s okurkami, ale v tom srovnání se umístily za okurkami. Pokud by ale měla okurky spálit plíseň, tady je jistota. Kvašáky jsem nedělala, u nás by je asi stejně nikdo nejedl. Použít ačokču jako papriku plněnou mletým masem, k tomu jsem se neodhodlala pro její velikost cca 6 cm – bylo by to dost pracné.  Takže nejoblíbenější použití bylo na lečo, kterého se u nás sní docela dost, a tam byla k nerozeznání od paprik.  Ačokča se také bez problémů dá zamrazit. Uplatnění najde i v dalších jídlech s dušenou či grilovanou směsí zeleniny, jako ratatouille a podobně. Když si porovnám piplačku s pěstováním paprik a pohodové pěstování ačokči, vychází mi, že papriky je fajn pěstovat na přímý konzum, ale do leča je jich škoda.

Letos se u Marka Kvapila objevila gigantická ačokča – hurá, přece jen vyzkouším plněné lusky. Ale to si ještě počkám, zatím mi rostou čtyři malé rostlinky, co se teprve začínají rozhlížet po světě.

Deště a hospodaření s vodou

Když jsme plánovali stavbu domu, počítala jsem velikost podzemní nádrže na dešťovou vodu tak, aby se tam vešla voda pro naši tříměsíční potřebu. Architekt se mi vysmál, že se nikdy nestane, aby 3 měsíce nepršelo (podlehla jsem, a objem nádrže trochu zmenšila) …

Teď mám podezření, že už nebude pršet prostě nikdy. Takové sucho, jako je teď znám snad jen z dědova vyprávění o roce 1947, sama jsem asi takové jaro nezažila. Byla období, kdy dva měsíce nepadla ani kapka, ale byla voda ve studních, v potůčcích a řekách. Poslední týdny se k tomu nepršení ještě přidává ostře bodavé slunko, protože je nad námi zeslabená ozónová vrstva a hlavně vytrvalý suchý východní vítr. Na polích vidím, jak vítr odnáší půdu v oblacích za zemědělskými stroji, i na zahrádce při každém pohybu s půdou se moc práší. Půda je suchá do hloubky a zálivku spolkne jako nic. A to je teprve začátek května.

celiny

Východní vítr… jde mi hlavou, na co si pořád stěžujeme? Co mají říkat ti na východě, kteří mají typické vnitrozemské klima pořád? Ukrajina, Rusko… No hlavně, že jsme se dříve smáli bezorebnému setí na celinách. Ti jsou tak líní…. A možná jen věděli, jak suchý vítr umí rozprášit drahocennou černozem, jak je špatné udusávat zem neustálými přejezdy a jak se půdní fauně nelíbí, když jí její domov obracíme vzhůru nohama a tím většinu půdních živočichů zabíjíme. 

 Neorali a zem měli do hloubky kyprou, zůstávala úrodná po dlouhá období. Možná bychom se na to měli také více zaměřit, jestli už není pozdě. No na té lenosti asi také něco bylo, děda kdysi prohlásil za lháře chlapíka ze vsi, který vyprávěl, jak v Rusku přeběhli zamrzlou řeku a schovali se do zralé pšenice…. Děda byl přesvědčen, že nikdo nenechá nesklizenou pšenici na poli do mrazů, to dá přece rozum  J

bezorebné setí

V období sucha bychom skutečně měli minimalizovat kopání a rytí do půdy, také každý holý kus zahrady zamulčovat, čímkoli vhodným. Záhony s mladou zeleninou zakrýt netkanou textilií. Pokud musíme sekat trávu, tak rozhodně ne až u země.

Zalévání má být vydatné a méně časté, aby se nasytila také půda v nižších vrstvách a voda se tak rychle nevypařila. Rostliny si tak vytvoří kořeny hlouběji, ne jen mělce pod povrchem. Tím myslím hlavně trvalky, keře a mladé stromky. Když budeme v suchém počasí zalévat ředkvičky a kedlubny jen občas, tak asi nebudou nejchutnější.

Zatím stále zaléváme dešťovkou z nádrže, povrchové nádoby už jsme dávno vybrali (dnes není proč se stydět za různé nádoby pod okapy dílny, garáže či pergoly). Natáčíme proto každý den jednu nádobu, aby ji slunko ohřálo a my mohli zalévat zeleninu teplejší vodou z konve. Do budoucna přemýšlím o kapénkové závlaze, chci zkusit samospád, aby se nemuselo zapínat čerpadlo, uvidíme, jak to bude funkční. Záchod splachujeme také výhradně dešťovkou z podzemní nádrže. U nových domů bych splachování pitnou vodou fakt zakázala. Není pravda, že voda ve WC je našedlá. Je naprosto čirá, do trubek jde přes filtry a naopak je výhoda, že se nemůže usazovat žádný vodní kámen.

Některé národy v oblastech s nárazovými srážkami takzvaně „sklízí vodu“ a pak ji v dalších obdobích využívají, nejsou výjimkou velké nádrže na střechách bytových a kancelářských domů. Asi by se tato myšlenka měla dostat i do podvědomí našeho národa, protože takový ten deštíček zalejváček jsem už dlóóóóuho neviděla. Buď neprší nebo je prudký déšť.

Úterý 
Dnes večer bylo zapadající slunce rudé. Snad se vyplní babiččino „ Západ hoří, východ hasí“ a zítra se možná dočkáme. Tedy západ se spíš červenal, než aby hořel, ale uvidíme.

Středa
… Tak slunko už vyšlo a nespadla ani kapička.

… Odpoledne prudší déšť, hurá. 

Nakonec spadly jen 3 mm vody, jak ukázal můj srážkoměr. Šla jsem sázet majoránku, hrábla jsem do záhonu a v hloubce necelých 2 cm naprosté sucho. Věřím, že dnešní den byl malý začátek a že se to rozprší víc a my budeme konečně sklízet vodu. Dnes se alespoň pročistil vzduch a déšť spláchl všudypřítomný pyl.