Tuto
neděli jsem vstala v 5 ráno, vzala kosu a trochu nedočkavá šla pokosit
polovinu své květnaté loučky. Moc příjemné ráno – všichni sousedé ještě spali,
ale slunko už svítilo, kosa byla ostrá a ptáci zajistili zvukovou kulisu.
Paráda. V myšlenkách se objevuje obrázek z dětství, jak se ráno
probouzím u otevřeného okna a slyším ten typický pravidelný zvuk kosy, jak
šustí v trávě, k tomu ta vůně… Děda byl dobrý sekáč, s kamarádem
svého času sekali i velké louky.
Původně
jsem si chtěla přistěhovat z hájovny jednu ze dvou kos, které tam ještě
mám (po dědovi a po tátovi), ale pak jsem si dopřála nákup rakouské menší a už
naklepané kosy. Už nějak pominuly doby, kdy jsem si užívala naklepávání kosy
nebo srpu. Vždy při tom vidím svého dědu, jak je soustředěný s kladívkem
v ruce a nikdo ho nesmí rušit. I já jsem si pak vychutnávala tyto skoro
meditativní chvíle, ale poslední dobou se to nějak nedaří a naklepávám jen
zřídka a z povinnosti, asi je méně času nebo spíš více povinností. Nakonec tu
horší kosu používám jen na kopřivy a podobné plevelnaté porosty a už ji ani
nenaklepávám.
Nyní jsem si koupila kosu 50 cm – že prý na menší
zahradu rozhodně větší ne. A při sekání jsem si uvědomila, jaký je to při práci
velký rozdíl, když je kosa menší. S menší kosou je člověk tak nějak
obratnější, hlavně při obsekávání, s větší kosou mi přijde, že se tráva
zase lépe pokládá do řádků. Takže spokojenost.Kosení trávy doporučuji každému,
je to zdravé procvičení těla a taková očista duše. Při kosení si přijdou na své
skoro všechny smysly a končím sečení s dobrou náladou. Když přijdeme k tomu
kousku rozkvetlé louky blíž vidíme i slyšíme, jak to tu žije. Skoro se mi
nechce ty dobrůtky čmelákům, včelkám, motýlům a broukům brát, ale nedá se nic
dělat.
Budu se těšit na druhý poločas kosení – tak za
dva týdny, protože na loučce stále ještě rozkvétá nové a nové kvítí.
Žádné komentáře:
Okomentovat