Keltský Ovčinec

Dnes z úplně jiného soudku. Nedávno jsem si četla článek o hrách starých Keltů a mezi nimi byl jmenován i Ovčinec. Tato desková hra se hrála ve středověku, ale archeologové prý našli herní plán Ovčince mezi keltskými vykopávkami.

začátek hry

Ovčinec, ten Ovčinec, který jsme jako děti hrály do úmoru, je původem keltský…  Nevím, jestli je to určitě pravda, ale chci tomu věřit a udělalo mi to radost. Ovčinec byl dobrý i v tom, že se dal hrát kdykoli se o nás začala pokoušet nuda, stačilo nakreslit čáry tužkou na papír, křídou na asfalt nebo klackem do hlíny a sehnat bílé ovečky a tmavé vlky, většinou to byly knoflíky, mince nebo kamínky. Ani hrací kostka nebyla potřeba. Bylo by škoda, kdyby tato stará hra byla zapomenuta jen proto, že ji nikde neprodávají za peníze.

jeden vlk může sežrat 3 ovečky najednou, druhý vlk je uvězněn

ovečky už jsou v ovčinci

A jaká jsou pravidla? Jeden hráč se snaží převést ovečky na protější stranu herního plánu – do ovčince - v minimálním počtu 9 nebo uvěznit vlka. Ovečky postupují vždy o jedno pole do strany, šikmo dopředu nebo dopředu.  Druhý hráč má dva vlky, kteří se snaží sežrat co nejvíce oveček. Vlk postupuje o jedno pole jakýmkoli směrem nebo skáče přes ovečku na další pole a tím ji sežere. Vlk může skočit několikrát v řadě při jednom tahu. Oveček je na začátku 20, ale pokud chceme mít hru pro ovčáka náročnější, použijeme jich 16, v poslední řadě postavíme dvě ovce po stranách a jednu uprostřed.

Tak přeji hodně zábavy s Ovčincem.

Únor bílý, pole sílí

A tedy posiluje i zahrádky. Zatímco loni už na začátku února kvetly bílé čemeřice a sněženky ukazovaly svá bílá poupátka, letošní Imbolc slavila naše zahrádka v bílém celá.

Sněhu napadlo opravdu dost a já se radovala, že letošní rok bude počasí takové, jaké má být a rok bude úrodný. Pořád věřím, že tomu tak bude, i když 9. února přišla silná obleva, ale sníh tál pomalu, celý týden a většina vody se vsákla.  Meteorologové se snaží věštit, jaké bude léto: velice horké a suché, za pár dní říkají, že velice deštivé a chladnější… nojo. Svatý Matěj se sice pokusil o dvoudenní mrazík, ale jinak je od té oblevy poměrně velké teplo až 14 stupňů.  Při slunečných dnech už začínám mít tu správnou zahradnickou náladu, která patří do předjaří. Už vymýšlím, co kde pěstovat, jaká semínka ještě sehnat, jak si co nejlépe rozvrhnout čas.

Ten správný start do předjaří je setí paprik. Tak to jsem tedy zvládla. Na horních kuchyňských skříňkách si pěkně v teploučku a vlhku lebedila semínka sedmi druhů paprik už od 10.února a na konci měsíce jsem pikýrovala. Přidala jsem některé pálivé druhy, byla po nich loni poptávka a já měla jen jalapeňo, což je prý slabota. Podruhé a naposled zkouším papriku chlupatou, která mi loni vůbec nevyšla a nevím proč. Polehlé minirostlinky jsem ani nikam nesázela. Také jsem zvědavá na papriku křovitou – krom pálivých plodů by měla dělat docela parádu. Dnes ráno se mě kamarádka ptala, jestli budu mít také odrůdu Dalmije   J  Tak určitě. Vždycky zbývá dost na rozdávání a letos je přesunu do foliovníku, tak doufám, že vytvořím statné a odolné sazeničky, za které se nebudu muset stydět.

V únoru je mé pěstování omezeno na papriky a ještě na okukování česneku, jak přežil zimu. Přežil a už je trošku vidět. A co sklizeň v únoru? Také se něco najde – topinambury. Ty si přes rok rostou, jak chtějí bez nároků na péči a celou zimu se dají sklízet, tedy pokud není zem zmrzlá na kost.

A to je vše z mého únorového zahradničení, jen jsem se ještě zaposlouchla do sýkorčího zpěvu a šla pověsit vyčištěnou budku na lípu. Okamžitě byl zájem.

Čmeláci

Je chov čmeláků jednoduchý? Na první pohled ano, vyrobíme nebo koupíme čmelín, naplníme výstelkou, chytneme a vložíme královnu a pozorujeme a pozorujeme, postupně zavíráme klapku u vchodu, v létě otevřeme větrání, pozorujeme a pozorujeme a radujeme se.

Ne není to tak jednoduché. Na konstrukci čmelínu můžeme udělat řadu užitečných vychytávek i řadu zásadních chyb. Při usazování královny musíme dobře vědět, kterou ano a kterou ne, jak s ní zacházet a porozumět jejím reakcím. I tak se to nemusí podařit, a když se to podaří, musí se matka zpočátku vyhnout spoustě nástrah – auta, ptáci, zemědělská chemie, musí udržet první snůšku v cca 29⁰C a do vylétnutí prvních dělnic krmit a krmit. Hnízdo je třeba pečlivě chránit proti predátorům – proto také čmeláčím královnám nabízíme toto ubytování. Vinou lidské činnosti je jich v přírodě výrazně méně, tak se snažíme alespoň je uchránit od pačmeláků, zavíječů, mravenců, much brachycoma a dalších.

Jakmile se však do chovu čmeláků pustíme, stanou se z nás čmeláčí nadšenci a už nás to nepustí (někdo má jeden čmelín, někdo jich má přes dvacet). Je to moc zajímavé a moc napínavé, každá sezóna je úplně jiná, vždy je co zlepšovat a co nového nastudovat. Už jen samotné určování druhů čmeláků není vždy snadné (ne, není jen čmelák s bílým zadečkem a čmelák s oranžovým zadečkem).

Nedá mi to, abych neocitovala jednoho z chovatelů, kterému se po ročním neúspěchu v další sezóně zadařilo: „Dnes již vím, co to je. Připravit si čmelín, přečíst mnoho článků, rad a příspěvků. Chytnout svoji královnu, dát ji do čmelína a VIDĚT, že se ubytovala. JE TO RADOST A VELKÁ ODMĚNA. Pomáhat přírodě, vylepšit si možnou úrodu a mít radost z maličkosti. Oni prostě lítají, opylují a žijou. Navíc u mne ve čmelíně.   
Jerry“

Naproti tomu citát zkušenějšího chovatele: „Chov je radost, ale člověk si docela oddechne, když už jsou ty nové matky konečně bezpečně fuč. Já už jako marker svého úspěchu vůbec neberu osídlení, ale výsledek, protože ta cesta k novým matkám je tak trnitá, že usadit královnu mi přijde jako to nejjednodušší...    Karel“

Lidé z okolí se občas ptají, co to mám u domu za domečky, jak to vlastně všechno funguje, co dělám se čmeláky v zimě a tak. Někteří jdou do toho také.

Jak tedy probíhá čmeláčí rok?

Přes zimu připravím čmelíny, to znamená vyčistit, čerstvě naplnit, případně vylepšit a zjara umístit na vhodné zastíněné místo. Čmelín je dřevěná zateplená krabice, která má odendávací víko, vstupní otvor a jeden nebo víc otvorů větracích. Větrací otvory jsou zabezpečeny velmi jemnou síťkou a musí se dát zavřít kvůli teplu a zatemnění. Vstupní otvor je opatřen klapkou, kterou se královna musí pomalu naučit otvírat. Zavřená klapka pak hnízdo dobře chrání proti zavíječům a pačmelákům. Od vstupu vede zahnutá chodbička do prostoru, který je zčásti vyplněn výstelkou (nacupovaná čistá bavlna, mech, případně trochu dalších přírodních materiálů). Čmeláci si neumí nanosit materiál na hnízdo jako ptáci, ale umí ho v případě silného hnízda část vynosit ven. Čmelíny mám z prken, uvnitř slabý polystyren a nakonec karton, který každoročně měním. Je dobré mít zespodu nožičky z větších vrutů, v případě přítomnosti mlsných mravenců je pak můžeme postavit do víček od mléka naplněných olejem.

V březnu a v dubnu – podle počasí – je období usazování královen. Je třeba najít královnu, která se nekrmí na květech ani nenese na nožkách pyl, ale hledá u země či jinde skulinu, kde by založila své hnízdo. Takovou matku opatrně chytnu a co nejrychleji šetrně zavedu do vchodu čmelínu. Na chviličku zacpu otvor a pak čekám, za jak dlouho vyleze a jak odlétá. Pokud nefrnkne, ale provede pamatovací let, můj čmelín se jí líbil a je pravděpodobné, že se vrátí. Pak si přestaví část výstelky, vyrobí si voskový džbánek na med a první buňku s vajíčky. Když vychová první várku malých dělniček, přestává vylétat ze čmelínu a tak si trochu oddechnu, že už bude v bezpečí. Následuje několik generací dělnic a nakonec trubci a krásné velké mladé královny. Ty se nějaký čas vrací do hnízda, to pak opustí a zimují samostatně někde v zemi. A já se zase těším na jaro a plánuji, jak čmelíny vylepšit a hlavně jaké další medonosné kytky pěstovat, aby byla pastva rozložená do celé sezóny.

Čím usnadňujeme život na naší zahradě

Na zahradě potkáváme různá zvířátka, ptáky i hmyz. Ne, že by tady neuměly žít bez naší pomoci, ale malá pomoc není na škodu, vždyť nám dělají radost. A tak pro ně vyrábíme různá obydlí a krmítka, postupně, jedno po druhém a rozhodně ještě nejsme na konci. Ráda bych během roku popsala každé jednotlivě i se svými zkušenostmi.

Tenkrát jsme se sem stěhovali před vánoci a tak hned jako první přišlo na řadu ptačí krmítko. Letos už nestačí, tak budu instalovat druhé.

Další rok byly na řadě čmelíny. Vlastně jsem původně chtěla hmyzí hotel, ale když jsem zjistila, že přirozená hnízda čmeláků na hájovně byla komplet zničená zavíječem, začala jsem hledat informace a narazila na chov čmeláků, který tomu úspěšně předchází. A na naší neuklizené zahradě s nesekanou trávou a náletovým minilesíkem má ostatní hmyz určitě dost schovávaček, tak hotel až tak moc nepotřebují. Takže dnes mám čtyři čmelíny, zatím…

Hromady kamení využívají ještěrky, pavouci, ale i světlušky. Pro ptáky přibyla ještě nějaká ta budka z prken. Už mám schované vykotlané větve a chystám se z nich vyrobit několik přírodnějších budek.

Od letošního podzimu máme díky sousedovi domeček pro ježka, uvidíme, jak se osvědčí. Případně bychom přidělali ještě druhý.

Tuto zimu mne čeká velká akce zvaná kurník pro slepice. Jenže já to chci mít vymyšlené do detailů, tak si to moc neusnadňuji. Vlastně jsem si tím na sebe ušila bič, jsem trochu nejistá, jestli to zvládnu, ale rozhodně to chci zkusit. Přinejhorším se dá koupit zateplený kurník za 13 tisíc, ale to by byla vlastně prohra.

Abych nezůstávala jen u dřeva, voda je také důležitá. A žáby si u nás na zahradě zaslouží jezírko, které bude sloužit i jako ptačí koupaliště a napajedlo pro ptáky a hmyz. Zatím je to takové provizorium.

V dalších letech bych ráda přidělala další čmelíny, přece jen ten hmyzí hotel a nějakou tu budku pro netopýry. Závěrem to vidím na výrobu psí boudy a medné krávy pro přirozený chov včel. A pak už budu úplně spokojená a budu jen pozorovat ten cvrkot.

Vlastně ne, ještě musím k plotu malý krmelec pro srnky.  J

SAMHAIN po roce

Kolo času se otočilo o celý rok a minulý týden byl keltský svátek Samhain, doba, kdy jsem tady začala psát. Vlastně jsem ani nevěděla, co od toho očekávat, jestli u psaní vydržím a zda mne to bude těšit. Prostě mě to lákalo a věděla jsem, že se v budoucnu ráda začtu do blogu a ráda se tak v duchu vrátím do minulosti. Dnes už vím, že budu pokračovat a že mě to baví. I když jsem v posledních měsících nepsala tak často, jak jsem původně myslela, nějak se tím netrápím. Když se v rodině nebo v práci objeví něco navíc, tak musí jít psaní trochu stranou, nedá se nic dělat.

Po roce se mohu také podívat na svou zahrádku – plány byly košaté, ale s horkým létem a celoročním suchem jsem je musela přehodnotit. Některé práce se přesunuly z léta do podzimu a na podzim se pak nestihlo třeba sázení některých keřů a stromků. To mne docela mrzí a nevím, jestli budu mít odvahu je sázet zjara, hlavně jestli bude trvat dál nedostatek vláhy. Celkově jsem s rokem spokojená, jsme zase o kousek dál, zahrádka zase vypadá o kousek víc jak zahrádka. Těším se na pokračování – na zahrádce i na blogu.

Co plánuji do YULE:

zasadit česnek – tentokrát nebudu mořit

obrat klíčky z brambor – s teplým podzimem začaly brambory klíčit koncem října

zasadit černý jeřáb

vyčistit záhony, sklidit poslední úrodu

přivézt hnůj a část ho našlapat do nových pařenišť

vyrobit další krmítko pro ptáky

konečně sehnat materiál na kurník

založit suchou zídku

Poprvé v naší zahradě

Naše nová zahrádka nám letos přichystala těch „poprvé“ docela dost. 

Mladé stromky nám daly ochutnat šest jablek, jednu hrušku (víc jsem jich nenechala), jedenáct vynikajících meruněk, čtyři červené vlašské ořechy Manitou, košíček ostatních ořechů, které zasadila veverka. Poprvé jsme jedli naše višně, angrešty i rybízy. Zjistili jsme, jak chutná zimolez kamčatský a jak muchovník. Poprvé jsem vypěstovala gigantickou ačokču, poprvé jsem vypěstovala sladké vodní melouny, i přesto, že jsem je zasela o měsíc později, poprvé jsem sklízela svou voňavou levanduli.  Letos také poprvé zaplodily naše rakytníky a díky Marušce jsem z nich ochutnala marmeládu a rakytníkový med.

Letos jsem už konečně začala pěstovat i nějaké ty květiny jen tak pro radost.

MABON

Keltský svátek Mabon se slaví ve dnech podzimní rovnodennosti a také podzimní sklizně.  Je to období plného rohu hojnosti a poděkování za štědrost přírody. 

V tomto období ale také dochází k jakémusi zklidnění, k rovnováze.  S mabonem si uvědomujeme, že i odpočinek a relaxace má v našem životě své místo. Jakési zpomalení nám umožní nechat si projít hlavou úspěchy a neúspěchy odcházející sezóny, pomalu spřádat své další plány, potěšit se s ostatními lidmi při setkáních a hostinách.

Na zahrádce zase nevíme, kam dřív skočit. Máme hojnost ovoce ze stromů, brambor i kořenové zeleniny. To vše ukládáme do sklepů na zimu, vaříme povidla, sušíme křížaly. Ořešáky i lísky nás nyní podarují svými ořechy. K tomuto období také už patří hojnost zvěřiny. V přírodě sbíráme šípky, které sušíme na zimní čaje. Má babička dělala každoročně (krom jiných ovocných druhů) šípkové víno.  Dopřejme si teď i hroznové víno i víno z hroznů, které k tomuto svátku rozhodně patří.

Po letošním suchém létě jsme u hájovny očesali na počet dost, ale na velikost dost malých jablek, která nejsou až tak kvalitní.  Takže to asi směřuje hlavně ke křížalám, štrůdlům a povidlům.

Letošní Mabon jsem netrávila na své zahrádce, ale byla jsem týden na Šumavě. Tam se plně projevila štědrost Mabonu. Jezdíme tam každoročně, ale tolik hřibů jsme ještě nikdy nenasbírali.  

...ani se mi nevešly do sušičky...

Byly to krásné zážitky. Mám ráda tmavé, tiché, až magické šumavské lesy.  I letos jsem chodila v hlubokém vlhkém mechu… je úžasné, kolik druhů mechu zde roste… Chodila jsem tiše pod vysokými stromy, rozmlouvala s nimi, sbírala krásné hřiby, děkovala nejen za ně a nechávala jsem plynout proud myšlenek. Byla to očistná a moc příjemná oslava.

Co bych měla stihnout do svátku Samhain:

Vysířit sklep

Naložit zelí

Uskladnit brambory a jablka

Prosít starý kompost

Připravit zimoviště pro ježka

Černí rytíři

Když jsem před časem psala, že chci na své zahradě pěstovat vše možné pro radost a užitek nás lidí i ostatních živých obyvatel a návštěvníků mého kousku země, pomyslela jsem na řadu různých živočichů, ale rozhodně jsem k nám tímto nezvala divoká prasata. 

Se začátkem srpna se černá zvěř každoročně vydává do našeho města a slídí po zahradách, asi jsou hlavním impulzem letní jablka a mirabelky. Loni jsme si s nimi užili své. I té srně jsem dobrovolně nabídla část své úrody, ale divočáky tu fakt nechci. Ale oni se neptají, jestli chci nebo ne. Snad ani nevědí, že svařované pletivo divočák neumí roztrhnout a podhrabová deska zaručeně zabrání jejich vstupu na pozemek, protože jejich pozornost je soustředěna těsně u země. Místní prasata tak dlouho strkají do pletiva, až ho vytahají, zvlní a pak se pod ním protáhnou (i nad podhrabovou deskou). Sice jim to trvá, ale trpělivost růže přináší, ale hlavně moji kukuřici (která jim asi voní na dálku) a různou drobnou havěť v divoké části naší zahrady. Přicházeli vždy ve stejnou hodinu, někdy i osm kusů, na zatleskání utíkali.

Trvalo několik dní, než jsme zajistili 100 m plotu v zadní části zahrady kari-sítěmi (doufáme, že je nenapadne zjišťovat, že u domu máme nad bytelnou podezdívkou jen pletivo). A tak jsem pravidelně vstávala ve tři ráno, sledovala, jak obchází po okolí a vyháněla je z naší zahrady. Okno bylo rozhodně pohodlnější pozorovatelna než posed či kazatelna. Děkuji, že jsem měla možnost ve svitu měsíce a pouličních lamp si velmi zblízka (bezpečně rozložena v otevřeném okně) prohlédnout statné černé rytíře a také „ty zuby nahoru“, děkuji, že mi zničili jen všechnu kukuřici a velmi málo brambor a zlomili jen kůly u stromků, vydatně nám pohnojili zahradu a snad nám pomohli od velké část plzáků. Dokud si pomlaskávali v travnaté části zahrady, nechávala jsem se být. A hlavně děkuji za to, že už do naší zahrady nemohou, doufám, že navždy. A doufám, že se neuvidíme takto zblízka někde na ulici, nebyla bych zdaleka první. 

Černá zvěř si rychle zvyká na člověka, už vědí, že jsou mezi domy v bezpečí, a tak občas přichází i ve dne. 

Děda mne od mala učil, že v lese se chodí neslyšně, abychom toho víc viděli. Ráda jsem jako dítě i dnes jako dospělá sama zašla do lesa a pozorovala, jak to tam žije, a vadí mi, když lidé pokřikují po lese. Ale dnes už je bezpečnější chodit hlučně, abychom spícího divočáka nepřekvapili moc zblízka. Je to škoda.

LUGHNASADH

Svátek Lughnasadh slaví Keltové v nejteplejším období roku. Hlavním tématem je obilí, žně, úroda.

Jsme zhruba uprostřed období mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností, je horké léto. Mně osobně už od dětství horké léto nesedělo, vadily mi ostré paprsky slunce a nemám ráda velké horko. Ale podvečerní procházka kolem pole, kde voní zralé obilí rozpálené sluncem… to je opravdu moc příjemné. Je to jedna z chvil, kde si více uvědomuji naše spojení s přírodou, která jediná nás živí a umí být velice štědrá. Bohyně Matka poskytuje bohatou úrodu ze svého rohu hojnosti. Právě teď je období sklízení a zpracovávání letní úrody. Časově náročné období, zahrada nám dává víc, než jsme schopni sníst, a tak rozdáváme, mrazíme, sušíme, zavařujeme a jinak zpracováváme tyto dary, abychom je mohli využít i v jiných obdobích roku.

Je přirozené za tyto dary poděkovat a to Keltové dělali prostřednictvím slavností na počest boha Lugha. Ohnivý bůh Lugh nyní nastupuje na trůn a během své vlády ukončí růst a dovede vše do zralosti, svou sílu vloží do zrajících zrn.  Nejdůležitější bylo vždy v našich krajích obilí a ovoce z ovocných stromů. Při těchto slavnostech se ještě před hodováním obětují zrna z klasů i chléb upečený z prvního, ručně sklizeného obilí.

Žně byly vždy náročné a ruku k dílu musel přiložit každý, kdo mohl. Když se podíváme jen o pár generací zpět, sedláci, ale i malí rolníci v tuto dobu najímali nejvíce pomocníků, aby dostali úrodu včas pod střechu, spěchalo se. Bedlivě se sledovalo počasí, to má často velký podíl na úspěchu či neúspěchu sklizně. Ruční sekání obilí, vázání snopů, svoz i mlácení cepy bylo velice náročné, ale ani dnes není vůbec snadné být denně na kombajnu, často do nočních hodin. Je třeba obětovat svoji práci, sílu, námahu k tomu, aby lidé sklidili to, co se urodilo.

Děkujeme za letošní úrodu, ale také se zamýšlíme nad svou obětí, kterou jsme ochotni poskytnout pro lepší život náš, našich blízkých i celé Země.

Radost z deště

                                 Toto rozhodně není angry bird, toto je happy bird.

LITHA

Je období lithy, keltských oslav letního slunovratu. I tento svátek slaví keltové u mohutných ohňů. Stejně jako v zimě keltové slaví 12 nocí a dní. Tentokrát ale ne v domech, ale hodují i spí pod širým nebem, popíjí své kouzelné pivo s blínem. Dvanáct dnů plných hudby, tance, vyprávění a smíchu. Jejich bylinné lože obohatí pelyněk. Pelyněk černobýl má velkou ochrannou sílu a z toho důvodu ho používají šamani v různých koutech světa. Pelyňkový opasek nechyběl ani kolem pasu keltů skákajících přes slunovratový oheň. Stejně jako u slunovratu zimního jsou nejsilnější energie třetí a čtvrtý den po slunovratu.

Toto období je velmi důležité pro bylinkáře. Řada druhů léčivých bylin má největší sílu. Sice je dnes už mizivá pravděpodobnost, že narazíme mezi půlnocí a svítáním na louce či palouku na nahé dívky sbírající svatojánské kvítí, ale je pravda, že některé bylinky je optimální sklízet kolem poledne, jiné v noci. Je v tom také trocha magie. Každý rok touto dobou můžeme natrhat trochu jiné druhy do devatera svatojánského kvítí. Jistotou je třezalka a řebříček.

A na zahradách probíhá letní slunovrat ve znamení úrody drobného ovoce. Zimolezy kamčatské už nenalezneme, ale sběr jahod je v plném proudu, stejně jako rybízu. Zralé jsou také višně a ještě některé druhy třešní. Začínají zrát některé odrůdy angreštů a maliny. Na ostružiny si budeme muset ještě počkat.

Občas si zajdu do lesíka na konci zahrady nasbírat lesní jahůdky s jejich neodolatelnou vůní i chutí.

Letos poprvé jsem také mohla ochutnat vlastní minisklizeň muchovníku. Měla jsem trochu obavy, že to nebude nic moc, ale byla jsem mile překvapená. Možná je to tím, že jsem si na něj vzpomněla až dnes a proto jsem ho nechala dobře dozrát.

Co bychom měli stihnout do svátku Lughnasadh?

Sbírat a sušit bylinky

Ochutnat své první meruňky - už se nemohu dočkat

Zalévat, zalévat, pokud se vyplní předpověď počasí

Dokoupit nářadí do dílny

Vymyslet konečně plánek na stavbu kurníku

Otakárek

Otakárka fenyklového vídám a každoročně se kochám jeho krásou. Včera jsem snad poprvé v životě viděla otakárka ovocného – na našem dvorku. 

Krásný velký motýl s takovým třepotavým nepravidelným letem, byl dost neposedný, prostě se nechtěl fotit. (Proto si půjčuji fotku z netu) Tak jsem se šla podívat, jakže vypadá jeho housenka a co vše baští…. No, byla to asi ta, kterou jsem před dvěma dny zabila na jablůňce, netušila jsem, k jakému motýlu patří. Zabila, protože stromek tu je druhým rokem a má jen kraťoučké větvičky a ráda bych, aby přežil ve zdraví a zesílil. No příště až tuto mršku uvidím, budu ráda a případně ji jen přestěhuji na velkou jabloň.

A myslím, že bych se měla víc zorientovat v tom, ke komu která housenka patří.

Největší návštěvníci naší zahrady

Když jsme stavěli svůj dům, tak jsme vlastně my byli návštěvníci a srnčí zvěř tu byla domácí. 

Pár tisíc metrů divočiny uprostřed obydlených zahrad bylo pro ně rájem. Neodradil je ani ruch stavby a řemeslníci se divili, že se na ně chodí dívat malá srnčata. Zpočátku jsme neměli plot a bylo milé nad ránem slyšet klapot jejich kroků po chodníčku pod oknem ložnice. Srnčata i dospělí přicházeli v kteroukoli hodinu ukousnout si nějakou tu divokou dobrůtku a nás za okny neviděli. Občas přicházeli i zajíci a bažanti. Později jsme vše oplotili a se srnami se rozloučili. Ne nadlouho. Srny rychle pochopily, že teď je u nás teprve to správné bezpečné místo pro kladení potomků. Je zde lesík, vysoká tráva i volný prostor pro běhání, psi za plot nemohou, malá srnčata nemohou na ulici a já začínám pěstovat mňamky – pochopitelně, že pro ně. A jak se k nám dostávaly? No takto:

Sousedka nemá oplocenou zahradu, jen k nám udělala nízký pevný plůtek, prý proti divočákům.

A tak nám ten rok po dvorku pobíhala srnčí dvojčata, já pěstovala v truhlících salát dubáček (ten opakovaně obrůstá) a nabízela ho u cestičky z lesíka jako úplatek, aby něco zůstalo na mých záhonech. Srny i srnčata si zvykly, že na ně mluvíme klidný hlasem, když jsem třeba šla ráno do práce, srna mě nechala projít pár metrů od ní, jen mne pozorovala svýma krásnýma očima.

Nakonec jedno ze srnčat onemocnělo a uhynulo, i to se stává. Na podzim jsme plot k sousedce zabezpečili lesním pletivem. Srnčí se v okolí drží pořád, ráno i večer je vídáme za plotem. Když byly na konci zimy mrazy, chodili každou noc na jablka, která jsme jim za plotem nechávali.  Na konci března se mi dvakrát poštěstilo, že jsem zrána za šera otevřela okno a uprostřed sousedčiny zahrady leží dva kusy a spokojeně přežvykují a nenechají se ničím rušit. Prostě jsou tu doma.